Performance_Gallery Umakart_Brno_2010
FAIR TALE
story about unborn boy was "told" only by mimic expressions on my face /
sound was prerecorded and enabled on headphones for random people passing by on the street /
sorry only in Czech 'cause it.s impossible to translate it /
audio link /
1.
Byl jednou jeden malý kluk, počalo ho štěstí a nahodilost.
Ještě před tím než se narodil, se mu zdál sen o tom,
že dostal nové auto a jel na výlet k moři, studenému oceánu,
do oken mu pálilo slunce a cesta ubíhala rychle, vezl asi nějaký krychle.
Trochu se obával,, že nestihne dosnít sen do doby než by se měl narodit
a proto ho chtěl trochu uspíšit, tím pádem se objevil na vrcholku hory,
ze které měl výhled na horizont,, kde se jedna modrá přelívala v druhou,
z protkané zářivě lesklé naopak v šedivě hustou mlhu,
ze které se táhly cancoury výčitek a omezenosti.
Takový výhled se mu vůbec nelíbil, nechápal,
že tak skvělý plán jako trip k moři by mohl vůbec kdy skončit
takovou smutnou podívanou na beznadějné zítřky.
Rozhodl se tedy seběhnout dolů ze srázu a vyzkoušet vodu,
jestli ji ten žlutý opar nenakazil.
Jenže jak běžel, nohy se mu bořily do hlíny,
a kopec místo toho aby se snižoval se obrátil naruby,
proto musel šlapat směrem vzhůru. Docházela mu trpělivost.
Snad k tomu blbému moři ani nestihne dojít než se narodí,
ani tak jednoduchou představu není sto zvládnout v jeho beztížném stavu,
o kolik větší peklo to bude pak v gravitaci reality.
Na chvíli opustil představu kopce, moře i touhy po výletu,
bylo mu teplo a tma. Chvíli vypnul, je nakonec přeci pořád ještě v břiše
a nemusí šlapat vzhůru kopcem, nemusí nic, jen se nosit, zatím.....
jak dlouho ještě?
2.
Probudila ho tupá rána a následovný naříkavý zvuk.
Nevěděl co se děje, ale nic příjemného to asi nebude,
venku se asi spustila bouřka a blesk sjel po větvích stromu a ten teď naříká, protože mu příroda láme větve.
.. blbá příroda, má to zapotřebí takhle si vylívat zlost na ubohém stromu.
Topol anebo osika?
Podle šustění listů tipuje osiku, ale vrzání kmenů jak je trápí vítr spíš napovídá na topoly,
ať je to jak chce, stromy mají zas sežehlé koruny a zpřelámané prsty.
Všechno se s ním otřásalo, měl pocit jako by s jeho černou přítomností někdo zatočil,,
ale špatně se orientoval, plivl a slina mu spadla do oka,,
humus,
trčí si v té své klaustrofobní dutině hlavou dolů,,
tepe mu ve spáncích,, splétá si svou mikrosociální síť,
"v pohybu atomu změn je průsečík perspektiv",
hraje s "výsadou sigma aniontů",
jaké je jeho koordinační číslo?
ah jo.,
Nesmyslná kvanta možností,, co se vlastně doopravdy venku děje, mu lítala hlavou.
Ale žádná z variant nebyla jistější a pravděpodobnější než ta jiná.
Je to opravdu bouřka?
Nebo jel jeho větší obal na exkurzi do výrobny plechů a karoserií, že by srážka vlaků?
Nějaká tragédie? Hromadná autonehoda?
Zaspal řidič mikrospánkem a sjel na krajnici,, ano,, vzpomíná si na zvuk,, který mu připomínal kola drtící štěrk u krajnice... a ty steny vydávají buď zoufalí a zmatení lidé okolo, anebo že by fakt ty stromy?
Tma,, odposlouchávání vnějšku v jeho představách vyvolávalo neúnosnou těžkost,
trápil se neskutečnou nejistotou, co všechno se tedy odehrává,, kde je realita, kde jsou jeho sny,
kde pokračuje pravda a kudy obchází jeho imaginace.
Co má asi tak dělat, má se narodit,,
aby si byl jistý, co se to tu na tom světě vlastně doopravdy děje?
A jak ví,, že pak bude schopný rozpoznat faktickou existenci?
Jak se dívat na události, jak je dekódovat,, přiřazovat jim hodnoty a vlastnosti,
kdo mu řekne,, co je správně a co není. A měl by mu vůbec věřit?
Proč by komu měl věřit? Má věřit vlastnímu srdci?
Co když srdce lže, copak může dát na věc, co je tak děsně primitivní,,
nasát, vypustit,, nasát, vypustit,,
hormony a emoce pramenící v srdci mají křivárny geneticky zakódované v jejich podstatě.
Tak kde má hledat? U abstraktního stvořitele?
A on mu to jako všechno řekne tak, aby pochopil? Jakou bude mluvit řečí?
Napoví mu krásnou metaforou? Jaká je pravděpodobnost,, že si znamení vyloží správně.
Záleží vůbec na tom, aby se narodil a žil v pravdě?
Posune ho to někam,, poslouží to nějakému účelu?
není to jen marná snaha o jednostrannou potenci?
Nemá být ten malý, ještě nenarozený prcek, smrad a hajzl, co bude lhát
a trápit zvířata a nenávidět lidi?
A zároveň se usmívat jako andílek.... kdo je anděl?
Toho v té své prenatální fikci ještě nepotkal,,
viděl se s Ježíšem, chtěl ho hrozně moc ojet, aby mohlo zase vyjít slunce,
ale Ježíš se na něj vysral, zdrhl mu do nebes a slunce stejně vyšlo, fak, nefak.
Přál si apokalypsu,, zánik a neexistenci. Už žádné další pulsace.
Nehybnost,, ustrnutí. Klid.
Bílou nirvánu,, prázdný pokoj beze stěn, bez dna a bez oblak.
Houpá se a koupá se v plodové vodě.
Ta jediná je jeho prozatimní jistotou.....jak dlouho ještě?
3.
Dnes byl príma den, nic se neudálo.
Proležel ho celý smotaný jak zárodek, nedomrlý komplex komplexů,
cucal si na střídačku palce, pobrukoval si písničku,
melancholickou melodii, o tom, jak vrství se čas. Vteřina po vteřině, hodina po hodině.
24 minulo, aniž by se cokoliv změnilo.
Jen se mu vyhlazují vrásky na kůži, ale neztrácejí se, transformují se v záhyby mozku,
každá vzpomínka dělá rýhu do mysli, tak čerstvé, o to hlouběji.
Jen si tak hraje a vykrajuje si paměť formičkama na těsto.
Motýl, hvězda, velbloud, srdce.
Dnes mu všechno dává smysl,
Motýl tak lehký, letí ke hvězdám,
velký bloud ploužící se pouští, puklo mu srdce vyprahlostí.
Jak je šťastný malý princ.
Třeba jako tu noc, kdy se mu zdálo o modrém ptáku.
Salašníku horském nebo přímořském? Anebo zámořském?
Měl peří v odstínech nebe, bude se špatně klíčovat na jasném pozadí.
Jenže i ten snový pták poseděl na větvi sotva po dobu,
kdy zahvízdal pár tónů o jeho bizarních přelétavých příhodách,
různé fáze eurytmie srdce, pak frrr a zbyl jen akvamarínový pocit se slanou pachutí, že by slzy?
Které to byly oči?
Malý kluk ještě nikdy nic neviděl a pochyboval o tom,
že by byl sto upřímně plakat tam u něj, doma ve vodě, ta voda byla jedno, takže proč rozlišovat.
Jednou se mu taky zdálo, že potkal svého bratra,
dvojče, který se na něj smál a lhal mu do očí,
do těch, které byly pořád ještě slepé.
Byla to iluze bratrství a nebo se mu nastavilo zrcadlo?
Je taky takový? Prolhaný joker?
Je jeho tolerance na výši ponížení, odpustí i neodpustitelné?
A opustí ho pak pocit neopustitelnosti?
Jenže dnes to neřešil, nechtěl si kazit den,
měl v plánu jen takové to prostoduché nicnedělání,
nečinnost a bezchybnost.
Měl chuť pouze na poslouchání hudby, už žádné další konkrétní zprávy,
formující intelekt a vnímání, chtěl se jen topit v oceánu hudby, bezbřehé tekuté hmoty,
kde se jednotlivosti sice dobrovolně, ale jen naoko rozpouštějí,,
víceméně záleží na vzdálenosti, se kterou je studuje.
Ale samotná líbezná návaznost se přijímá daleko snadněji.
Nechal se ukojit kontinuitou, nekončící slastí toho, že dokud bude třeba, píseň pokračuje.
Je potřeba jí naslouchat s trpělivostí, nepředbíhat,
užívat si každý tón bez strachu, že další nemusí přijít....
konec správné skladby se objeví sám od sebe, v okamžiku, kdy vyčerpá potenciál sdělení a smyslu....
Dnes to bylo jako zpívat o modré a místo modré mít spíš na mysli algoritmus na hodnocení modrosti?
přemýšlel nakolik se z něj stane stroj, který získává informace jedním čidlem
a vyhodnotí si pro sebe pocit
hlubokosti splínu,
nebeské vzdušnosti, mokré nekonečnosti
anebo o tomhle ten modrý pták ani nepřemýšlel?
Potká ho znovu, až se narodí?
Bude se chtít ještě vyptávat?
Anebo mu to bude jedno, o čem bleubird zpíval?
Každý mají svůj jazyk, jeden píská, druhý hvízdá, jestli si porozumí je otázka.
A ta se i přes takové pohodové dny, jako byl ten dnešní,
neustále vtírá do pozornosti našeho malého chlapce.
On ji neustále umlčuje tím pobroukáváním si tesklivé melodie, připomínající vlčí vytí, jenže....
jak dlouho ještě?
4.
Protože se dlouho potápěl, narostla mu žábra.
Podobně, když se často zaobíral svými sny, začal s ním žít jeho noční dvojník.
Měl několik výhod,, například se uměl restartovat, když se mu něco nepodařilo,,
stačilo virtuálně zmáčknout tlačítko restart
a snový týpek se objevil v situaci před tím,, než se všechno posralo
a dostal další šanci si projít příběhem znovu,,
tentokrát ale věděl přesně,,, kde jsou úskalí jeho mise,,
kde hodnotné body,, kterým chodbám se má vyhnout anebo kam přesně zajít, aby se dostal tam, kam patří.
Je pravda, že chlapec má občas pocit,, že jeho snové já bývá
až příliš abstraktní pro příběhy do reálného světa,,
asi nebude mít smysl si ho tam s sebou brát.
Malý chlapec odpočívající v břiše,, snící si svůj sen o nehmotném alteregu má pocit,,
že se s ním bude muset rozloučit při zrození do venkovního lidského světa,
jako by se tam nehodil.
Koho tam zajímá dobrodružná bitva na pirátské lodi,
nesnáze při plnění důležitého úkolu,
proskakování vlnami a adrenalin, co zažívá, když spí.
Navíc to tajemství, pro které na loď přišel mu taky zůstává skryté,, ,
to je kouzlo snů,,
že v bdělém stavu nám nechtějí dávat smysl,,
byť se je snažíme přeložit do jazyka světla,
předností tmy je, ,že má víc intuice.
Jako když posvítíme na můru, akorát tak oslepne a shoří v plamenech,
pomatená intezitou výkladu.
S žábrami je to jiné,,
je to poměrně praktická věc, je mu jasné, že až se narodí budou se mu hodit.
Kolikrát se bude muset ponořit do choulostivé situace,
kde zmizet pod hladinou se bude rovnat výhře
nad vlastní ubohostí.
A čím déle zůstane na dně, tím víc důvěryhodněji bude vypadat jeho zmizení.
Jenže on se neutopí, jak by všichni doufali, přestože příběh se už nesnesitelně vleče,
nemá konce,, protože nemá ani pořádný začátek,
je jasné, že takový dlouhatánský příběh ještě před tím,
než se doopravdy začal začíná být příliš obskurním na to,
aby ho normálně smýšlející,
nějakých jasných výplodů očekávající jedinec
vůbec mohl číst,
vnímat, chápat a být jím obdařen.
Takže kolikrát je lepší zmizet, nechat utichnout kola na hladině,
předstírat vnější smrt, přitom dole na dně hibernovat
a nechat si proudy obtékat myšlenky.
Lepší je neprovokovat, tam ty venku, ,co se tváří,, že jim všechno dává smysl,,
neprovokovat je svou nedůvěrou v jejich pochybné pomatené přelétání od jedné jednotlivosti ke druhé,, ,
jejich idiotské snažení dosáhnout cílů,
které se nakonec ukážou tak bezduché a prosté,
odpají svými frustracemi každý den do peřin, ,ale ráno už nevěří,, ,
že včerejšek stál opravdu za hovno a tak se zas nastartují veselou energií,, ,
třebas jim stačí jen trocha slunce, ,nějaký kus jídla a zas kmitají dál,,
tvoří naši společnost,, ,navážno i nalehko,, ,ale budou nás přesvědčovat,, že jim to smysl dává.
Aspoň někomu a nějaký.
A pak umřou ale mezitím zplodí další chudáky,, ,
co tu budou běhat a radit všem okolo, jak žít tak, ,aby tě to nemrzelo.
Hm. Žábra mají smysl, můžes dýchat pod vodou,,
řekl našemu chapci jeho snový dvojník,
,já mám smysl,, ,mám tě naučit jak se vyhnout realitě, ,až v ní budeš stoprocentně trčet,, ,
pamatuj na to, že noc je důležitější než den,,
ve dne žijí oni, ,ti,, ,co je budeš chtít mít rád, ale budou tě zklamávat,,
,den co den,, ,nebudou ideální,, ,nebudou správní,, ,nebudou hodní, ,
budou oboujaccí,, ,a to tě bude bolet.
Takže je celkem jasné,, ,kam zas po čase utečeš,,
vrátíš se ke mě, ,do ideálního světa,, který je sice občas krutý, ,
ale kde si nikdo na žádný smysl nehraje.
Je to tu jeden prostý nesmysl a upřímně si to přiznáme.
Dobrovolně sním o chaosu a ten je o to veselejší,,
že nepotřebuje žádná pseudo pravidla,,
která omezují tvou imaginaci.
Můžeš zabít i milovat,, můžeš lítat i postavit pyramidu,
můžeš žít ve sfici a chovat milion psů,
běhat po louce s mrtvýma kamarádama a zachraňovat je z pařátů démonů,
rostou tam kytky, ale ty je nepošlapeš, tvé kroky nic neváží, ,
nemají ve své podstatě žádné důsledky,, ,protože jsi nehmotný, ,
ale pocit,, ,pocit ten budeš mít, ,
silnější prožitky než ty ve dne,, ,ponesou tě jako na polštáři skrz tu šedou realitu,
ubíjející stereotyp dnů,, ,stejné cesty každé stejné studené ráno,, šedivé ksichty okolo tebe,, ,
a ty budeš jeden z nich, otrávený nudou a povinnostma,
vláčený po drahách vyjetých jako vlak co má denodenní zpoždění.
Můžeš chodit s těma nejúžasnějšíma klukama
a milovat se s nima aniž bys měl nutnost dotýkat se cizí kůže,
nemusí se o tebe otírat cizí mysl, je to taková mentální onanie, ,
ale zůstaneš čistý a nebudeš sám, budu tu na tebe čekat.
Tak jen abys věděl,, že až se narodíš,, tak ve spánku můžeš chodit na návštěvy, ,
když tě ta hnusná realita začne srát. Ale nesmíš moc hulit,, protože tráva ti unavuje mozek, ,
a ten si pak nepamatuje nic, ,když se ráno vzbudí.
A to by byla škoda,, potácet se dnem v neštěstí
a pak ho utopit v bezvědomí tisíce jointů.
Tak mluvil k malému chlapci ve spánku jeho snový dvojník,
a mezi tím mu tvaroval žábra a hladil ho po vlasech,, ,aby se mu zdály hezké sny.
Říkal si,, že možná o malém potůčku uprostřed ostrova,, kde lítají ptáci co umí zpívat jako sirény,,
všude okolo lozí makové koláčky,, baví ho dělat kotrmelce na teplém písku.
A tak malý spal ...jenže jak dlouho ještě?
5.
Všechno okolo se zhroutilo a začínáme nanovo, ah, ah ah.
Proč? Kdy? Jak? Co? Nic. Končíme a začíname, je to ůnavné.
Nebaví. Nudí. Koloběh. Wasteland. Vyčerpaný,,, kredit. Otrava.
Psycho. Smrt. Deprese. Amok. Vztek. Ubohost. Peklo. Nuda.
Nikdy se mi nezdál horší sen. Nekončící noční můra. Další umocněná emoce.
Co ta matka do mě pouští?? Co se stalo? Živí mě vlastním démonem. Abomination.
Too much sáj fáj. Ah. AH. Mluví ze mě její duch? Její zmrzačené ego?
Kdo mi dává myšlenky?
Chci mít vůbec pocity? Chci vůbec existovat?
Pořád jsem ještě v mizerné kondici uvnitř jejího těla,, nechce se mi ven,,
ona mě tam očividně taky nechce, smysl nemá vůbec nic
Padá a vstává každý idiotský den. Prázdnota vše pohlcuje. Samota se vyplňuje.
Uvízla v minulosti, teskné lepivé propasti,, that feels good.
Nevidím a nechci vidět.
Je mi zle,, ze světa, to největší klišé,
ztracené v lítosti.
planosti...
jak dlouho ještě?
6.
Probudil se a zjistil, že nedovede určit, kde je.
Byla mu hrozná zima, přemýšlel, že buďto, zatímco spal,
jeho vnější obal umřel a ochladl anebo se octinul uplně mimo něj, někde ve vnějšku, ,
ale tím pádem vnějšek není zas tak rozdílný od vnitřku,, akorát je tam o hodně víc zima.
Necítil se,, neuměl se lokalizovat, hmat ještě neexistoval.
Dovedl poznávat jen intuicí, která byla naplněná iluzemi o tom, co je to doopravdy.
Cítil jen to, že takhle nemůže dál. Byla děsná zima, chlad ho pohlcoval.
Snažil se přenést své sny do Mexika,, rozpálené chodníky plné prachu,
špíny a ztroskotaných dědků sedících na zápraží naléváren.
Všichni mají kovbojské klobouky, pálí cigára a hltají horký vibrující vzduch.
Oči jim těkají po kolemjdoucích, nikdo nebudí větší zájem
než náš zjemnělý chlapec s těžkým báglem na zádech,,
sotva se vleče za svou pochybnou vírou ve smysl, ve jménu slov,, co ztrácí váhu.
A když mu chtěl jeden mladý mexikánec pomoct,, odehnal ho svými slzami,,
svezl se na lavičku na autobusové zastávce v guymas,, plakal perly i hrách.
Bál se, že ji ztratil,, neochvějnou jistotu, že jeho čas ještě nenadešel.
Nechtěl být narozený,, ,pořád ještě nenašel býka,, kterého by zkrotil.
Skolil by sám sebe? Náš malinký chlapec, co má tenoučké ruce,, ,
hebké rty a propadlé oční důlky,, kde by se v něm vzala energie přemoct sám sebe?
V sebelítosti propukl v hysterický třas, , dlouho dlouho pořád
pak šel po cestě,, kde pukaly sopečné kameny, všude okolo jedovaté stonožky,
mačetou je rozsekával půl napůl. Nikdy nevíš,, ,která strana je ta horší.
Ještě si udělal pár fotek,, ,jak pózuje mezi kaktusy na hoře osudu,,
kdyby jednou chtěl dokázat, že byl svědkem mýtu o potopě a pozdvižení země, ,
za záchranu lidstva,, těch ubohých těl,, co trpí a kňučí na dně propastí.
Samy se tam prokousaly skrz svou bezbřehou hloupost a domýšlivost,
za odměnu si pro sebe vypěstovaly trapné opovržení.
Odchází mrtev, chlapec s dekadentně řezanými tvářemi,
hluboké drápy do něj zaťaly prožitky přítomnosti zázraku.
Ten sen trval jen zlomek jedné sekundy. O to víc smrtelný se zdál.
Cítil, že umírá, tma do něj vstupovala,
mrazivý vzduch vtahoval do plic, která byla zvyklá dýchat moře.
Černou plazmu oceánu,, pravidelně jako vlny lízající břeh.
Sedl si do příboje ,, ,
pěna mu hladila stehna,
omývala smrt,
položil se do ní, do tmy a nechal se přikrýt houpáním přílivu.
Z dálky doléhalo tepání srdce,
zdvojená sinusoida,, pokulhávající za tím,
co bylo to na jazyku....
jak dlouho ještě?
7.
Jmenuji se.
Moje matka je Češka. Můj otec je Němec.
Oba mají cikánské kořeny v Maďarsku.
Narodím se v Americe.
Umřu v Mexiku.
Vznikl jsem zkřížením všemožných přání.
Infikován touhou rozprostřít se kolem celého světa.
Jsem synem čarodějů. Jsem jejich učeň. Neodcházej, Michale.
Otče, ty nejíš maso, ale cpeš si mozek chemií.
Nechceš ubližovat, ale zabíjíš sám sebe v první řadě.
Jak tento logický paradox zkousává tvá racionální mysl?
Jsi z konce období raka. Jednou nohou lev.
Rak z draka, otisklý v zrcadle.
Dělá se mi z vás, rodiče, špatně. Upletli jste si mě se stejným znamením.
Vše se rýsuje podle architektova plánu. Je to kopie přes generaci.
Jsme si podobní, já a má matka.
Ona a její matka.
Jsem syn i dcera.
Můj otec je mou matkou.
A má matka je mým otcem.
Ano, uznávám, je to komplikovanější, ale my žijeme ve snech.
Vzhůru nohama.
Když je noc
a převrací se den
jsme konečně správně....
ale jak dlouho ještě?
sound was prerecorded and enabled on headphones for random people passing by on the street /
sorry only in Czech 'cause it.s impossible to translate it /
audio link /
1.
Byl jednou jeden malý kluk, počalo ho štěstí a nahodilost.
Ještě před tím než se narodil, se mu zdál sen o tom,
že dostal nové auto a jel na výlet k moři, studenému oceánu,
do oken mu pálilo slunce a cesta ubíhala rychle, vezl asi nějaký krychle.
Trochu se obával,, že nestihne dosnít sen do doby než by se měl narodit
a proto ho chtěl trochu uspíšit, tím pádem se objevil na vrcholku hory,
ze které měl výhled na horizont,, kde se jedna modrá přelívala v druhou,
z protkané zářivě lesklé naopak v šedivě hustou mlhu,
ze které se táhly cancoury výčitek a omezenosti.
Takový výhled se mu vůbec nelíbil, nechápal,
že tak skvělý plán jako trip k moři by mohl vůbec kdy skončit
takovou smutnou podívanou na beznadějné zítřky.
Rozhodl se tedy seběhnout dolů ze srázu a vyzkoušet vodu,
jestli ji ten žlutý opar nenakazil.
Jenže jak běžel, nohy se mu bořily do hlíny,
a kopec místo toho aby se snižoval se obrátil naruby,
proto musel šlapat směrem vzhůru. Docházela mu trpělivost.
Snad k tomu blbému moři ani nestihne dojít než se narodí,
ani tak jednoduchou představu není sto zvládnout v jeho beztížném stavu,
o kolik větší peklo to bude pak v gravitaci reality.
Na chvíli opustil představu kopce, moře i touhy po výletu,
bylo mu teplo a tma. Chvíli vypnul, je nakonec přeci pořád ještě v břiše
a nemusí šlapat vzhůru kopcem, nemusí nic, jen se nosit, zatím.....
jak dlouho ještě?
2.
Probudila ho tupá rána a následovný naříkavý zvuk.
Nevěděl co se děje, ale nic příjemného to asi nebude,
venku se asi spustila bouřka a blesk sjel po větvích stromu a ten teď naříká, protože mu příroda láme větve.
.. blbá příroda, má to zapotřebí takhle si vylívat zlost na ubohém stromu.
Topol anebo osika?
Podle šustění listů tipuje osiku, ale vrzání kmenů jak je trápí vítr spíš napovídá na topoly,
ať je to jak chce, stromy mají zas sežehlé koruny a zpřelámané prsty.
Všechno se s ním otřásalo, měl pocit jako by s jeho černou přítomností někdo zatočil,,
ale špatně se orientoval, plivl a slina mu spadla do oka,,
humus,
trčí si v té své klaustrofobní dutině hlavou dolů,,
tepe mu ve spáncích,, splétá si svou mikrosociální síť,
"v pohybu atomu změn je průsečík perspektiv",
hraje s "výsadou sigma aniontů",
jaké je jeho koordinační číslo?
ah jo.,
Nesmyslná kvanta možností,, co se vlastně doopravdy venku děje, mu lítala hlavou.
Ale žádná z variant nebyla jistější a pravděpodobnější než ta jiná.
Je to opravdu bouřka?
Nebo jel jeho větší obal na exkurzi do výrobny plechů a karoserií, že by srážka vlaků?
Nějaká tragédie? Hromadná autonehoda?
Zaspal řidič mikrospánkem a sjel na krajnici,, ano,, vzpomíná si na zvuk,, který mu připomínal kola drtící štěrk u krajnice... a ty steny vydávají buď zoufalí a zmatení lidé okolo, anebo že by fakt ty stromy?
Tma,, odposlouchávání vnějšku v jeho představách vyvolávalo neúnosnou těžkost,
trápil se neskutečnou nejistotou, co všechno se tedy odehrává,, kde je realita, kde jsou jeho sny,
kde pokračuje pravda a kudy obchází jeho imaginace.
Co má asi tak dělat, má se narodit,,
aby si byl jistý, co se to tu na tom světě vlastně doopravdy děje?
A jak ví,, že pak bude schopný rozpoznat faktickou existenci?
Jak se dívat na události, jak je dekódovat,, přiřazovat jim hodnoty a vlastnosti,
kdo mu řekne,, co je správně a co není. A měl by mu vůbec věřit?
Proč by komu měl věřit? Má věřit vlastnímu srdci?
Co když srdce lže, copak může dát na věc, co je tak děsně primitivní,,
nasát, vypustit,, nasát, vypustit,,
hormony a emoce pramenící v srdci mají křivárny geneticky zakódované v jejich podstatě.
Tak kde má hledat? U abstraktního stvořitele?
A on mu to jako všechno řekne tak, aby pochopil? Jakou bude mluvit řečí?
Napoví mu krásnou metaforou? Jaká je pravděpodobnost,, že si znamení vyloží správně.
Záleží vůbec na tom, aby se narodil a žil v pravdě?
Posune ho to někam,, poslouží to nějakému účelu?
není to jen marná snaha o jednostrannou potenci?
Nemá být ten malý, ještě nenarozený prcek, smrad a hajzl, co bude lhát
a trápit zvířata a nenávidět lidi?
A zároveň se usmívat jako andílek.... kdo je anděl?
Toho v té své prenatální fikci ještě nepotkal,,
viděl se s Ježíšem, chtěl ho hrozně moc ojet, aby mohlo zase vyjít slunce,
ale Ježíš se na něj vysral, zdrhl mu do nebes a slunce stejně vyšlo, fak, nefak.
Přál si apokalypsu,, zánik a neexistenci. Už žádné další pulsace.
Nehybnost,, ustrnutí. Klid.
Bílou nirvánu,, prázdný pokoj beze stěn, bez dna a bez oblak.
Houpá se a koupá se v plodové vodě.
Ta jediná je jeho prozatimní jistotou.....jak dlouho ještě?
3.
Dnes byl príma den, nic se neudálo.
Proležel ho celý smotaný jak zárodek, nedomrlý komplex komplexů,
cucal si na střídačku palce, pobrukoval si písničku,
melancholickou melodii, o tom, jak vrství se čas. Vteřina po vteřině, hodina po hodině.
24 minulo, aniž by se cokoliv změnilo.
Jen se mu vyhlazují vrásky na kůži, ale neztrácejí se, transformují se v záhyby mozku,
každá vzpomínka dělá rýhu do mysli, tak čerstvé, o to hlouběji.
Jen si tak hraje a vykrajuje si paměť formičkama na těsto.
Motýl, hvězda, velbloud, srdce.
Dnes mu všechno dává smysl,
Motýl tak lehký, letí ke hvězdám,
velký bloud ploužící se pouští, puklo mu srdce vyprahlostí.
Jak je šťastný malý princ.
Třeba jako tu noc, kdy se mu zdálo o modrém ptáku.
Salašníku horském nebo přímořském? Anebo zámořském?
Měl peří v odstínech nebe, bude se špatně klíčovat na jasném pozadí.
Jenže i ten snový pták poseděl na větvi sotva po dobu,
kdy zahvízdal pár tónů o jeho bizarních přelétavých příhodách,
různé fáze eurytmie srdce, pak frrr a zbyl jen akvamarínový pocit se slanou pachutí, že by slzy?
Které to byly oči?
Malý kluk ještě nikdy nic neviděl a pochyboval o tom,
že by byl sto upřímně plakat tam u něj, doma ve vodě, ta voda byla jedno, takže proč rozlišovat.
Jednou se mu taky zdálo, že potkal svého bratra,
dvojče, který se na něj smál a lhal mu do očí,
do těch, které byly pořád ještě slepé.
Byla to iluze bratrství a nebo se mu nastavilo zrcadlo?
Je taky takový? Prolhaný joker?
Je jeho tolerance na výši ponížení, odpustí i neodpustitelné?
A opustí ho pak pocit neopustitelnosti?
Jenže dnes to neřešil, nechtěl si kazit den,
měl v plánu jen takové to prostoduché nicnedělání,
nečinnost a bezchybnost.
Měl chuť pouze na poslouchání hudby, už žádné další konkrétní zprávy,
formující intelekt a vnímání, chtěl se jen topit v oceánu hudby, bezbřehé tekuté hmoty,
kde se jednotlivosti sice dobrovolně, ale jen naoko rozpouštějí,,
víceméně záleží na vzdálenosti, se kterou je studuje.
Ale samotná líbezná návaznost se přijímá daleko snadněji.
Nechal se ukojit kontinuitou, nekončící slastí toho, že dokud bude třeba, píseň pokračuje.
Je potřeba jí naslouchat s trpělivostí, nepředbíhat,
užívat si každý tón bez strachu, že další nemusí přijít....
konec správné skladby se objeví sám od sebe, v okamžiku, kdy vyčerpá potenciál sdělení a smyslu....
Dnes to bylo jako zpívat o modré a místo modré mít spíš na mysli algoritmus na hodnocení modrosti?
přemýšlel nakolik se z něj stane stroj, který získává informace jedním čidlem
a vyhodnotí si pro sebe pocit
hlubokosti splínu,
nebeské vzdušnosti, mokré nekonečnosti
anebo o tomhle ten modrý pták ani nepřemýšlel?
Potká ho znovu, až se narodí?
Bude se chtít ještě vyptávat?
Anebo mu to bude jedno, o čem bleubird zpíval?
Každý mají svůj jazyk, jeden píská, druhý hvízdá, jestli si porozumí je otázka.
A ta se i přes takové pohodové dny, jako byl ten dnešní,
neustále vtírá do pozornosti našeho malého chlapce.
On ji neustále umlčuje tím pobroukáváním si tesklivé melodie, připomínající vlčí vytí, jenže....
jak dlouho ještě?
4.
Protože se dlouho potápěl, narostla mu žábra.
Podobně, když se často zaobíral svými sny, začal s ním žít jeho noční dvojník.
Měl několik výhod,, například se uměl restartovat, když se mu něco nepodařilo,,
stačilo virtuálně zmáčknout tlačítko restart
a snový týpek se objevil v situaci před tím,, než se všechno posralo
a dostal další šanci si projít příběhem znovu,,
tentokrát ale věděl přesně,,, kde jsou úskalí jeho mise,,
kde hodnotné body,, kterým chodbám se má vyhnout anebo kam přesně zajít, aby se dostal tam, kam patří.
Je pravda, že chlapec má občas pocit,, že jeho snové já bývá
až příliš abstraktní pro příběhy do reálného světa,,
asi nebude mít smysl si ho tam s sebou brát.
Malý chlapec odpočívající v břiše,, snící si svůj sen o nehmotném alteregu má pocit,,
že se s ním bude muset rozloučit při zrození do venkovního lidského světa,
jako by se tam nehodil.
Koho tam zajímá dobrodružná bitva na pirátské lodi,
nesnáze při plnění důležitého úkolu,
proskakování vlnami a adrenalin, co zažívá, když spí.
Navíc to tajemství, pro které na loď přišel mu taky zůstává skryté,, ,
to je kouzlo snů,,
že v bdělém stavu nám nechtějí dávat smysl,,
byť se je snažíme přeložit do jazyka světla,
předností tmy je, ,že má víc intuice.
Jako když posvítíme na můru, akorát tak oslepne a shoří v plamenech,
pomatená intezitou výkladu.
S žábrami je to jiné,,
je to poměrně praktická věc, je mu jasné, že až se narodí budou se mu hodit.
Kolikrát se bude muset ponořit do choulostivé situace,
kde zmizet pod hladinou se bude rovnat výhře
nad vlastní ubohostí.
A čím déle zůstane na dně, tím víc důvěryhodněji bude vypadat jeho zmizení.
Jenže on se neutopí, jak by všichni doufali, přestože příběh se už nesnesitelně vleče,
nemá konce,, protože nemá ani pořádný začátek,
je jasné, že takový dlouhatánský příběh ještě před tím,
než se doopravdy začal začíná být příliš obskurním na to,
aby ho normálně smýšlející,
nějakých jasných výplodů očekávající jedinec
vůbec mohl číst,
vnímat, chápat a být jím obdařen.
Takže kolikrát je lepší zmizet, nechat utichnout kola na hladině,
předstírat vnější smrt, přitom dole na dně hibernovat
a nechat si proudy obtékat myšlenky.
Lepší je neprovokovat, tam ty venku, ,co se tváří,, že jim všechno dává smysl,,
neprovokovat je svou nedůvěrou v jejich pochybné pomatené přelétání od jedné jednotlivosti ke druhé,, ,
jejich idiotské snažení dosáhnout cílů,
které se nakonec ukážou tak bezduché a prosté,
odpají svými frustracemi každý den do peřin, ,ale ráno už nevěří,, ,
že včerejšek stál opravdu za hovno a tak se zas nastartují veselou energií,, ,
třebas jim stačí jen trocha slunce, ,nějaký kus jídla a zas kmitají dál,,
tvoří naši společnost,, ,navážno i nalehko,, ,ale budou nás přesvědčovat,, že jim to smysl dává.
Aspoň někomu a nějaký.
A pak umřou ale mezitím zplodí další chudáky,, ,
co tu budou běhat a radit všem okolo, jak žít tak, ,aby tě to nemrzelo.
Hm. Žábra mají smysl, můžes dýchat pod vodou,,
řekl našemu chapci jeho snový dvojník,
,já mám smysl,, ,mám tě naučit jak se vyhnout realitě, ,až v ní budeš stoprocentně trčet,, ,
pamatuj na to, že noc je důležitější než den,,
ve dne žijí oni, ,ti,, ,co je budeš chtít mít rád, ale budou tě zklamávat,,
,den co den,, ,nebudou ideální,, ,nebudou správní,, ,nebudou hodní, ,
budou oboujaccí,, ,a to tě bude bolet.
Takže je celkem jasné,, ,kam zas po čase utečeš,,
vrátíš se ke mě, ,do ideálního světa,, který je sice občas krutý, ,
ale kde si nikdo na žádný smysl nehraje.
Je to tu jeden prostý nesmysl a upřímně si to přiznáme.
Dobrovolně sním o chaosu a ten je o to veselejší,,
že nepotřebuje žádná pseudo pravidla,,
která omezují tvou imaginaci.
Můžeš zabít i milovat,, můžeš lítat i postavit pyramidu,
můžeš žít ve sfici a chovat milion psů,
běhat po louce s mrtvýma kamarádama a zachraňovat je z pařátů démonů,
rostou tam kytky, ale ty je nepošlapeš, tvé kroky nic neváží, ,
nemají ve své podstatě žádné důsledky,, ,protože jsi nehmotný, ,
ale pocit,, ,pocit ten budeš mít, ,
silnější prožitky než ty ve dne,, ,ponesou tě jako na polštáři skrz tu šedou realitu,
ubíjející stereotyp dnů,, ,stejné cesty každé stejné studené ráno,, šedivé ksichty okolo tebe,, ,
a ty budeš jeden z nich, otrávený nudou a povinnostma,
vláčený po drahách vyjetých jako vlak co má denodenní zpoždění.
Můžeš chodit s těma nejúžasnějšíma klukama
a milovat se s nima aniž bys měl nutnost dotýkat se cizí kůže,
nemusí se o tebe otírat cizí mysl, je to taková mentální onanie, ,
ale zůstaneš čistý a nebudeš sám, budu tu na tebe čekat.
Tak jen abys věděl,, že až se narodíš,, tak ve spánku můžeš chodit na návštěvy, ,
když tě ta hnusná realita začne srát. Ale nesmíš moc hulit,, protože tráva ti unavuje mozek, ,
a ten si pak nepamatuje nic, ,když se ráno vzbudí.
A to by byla škoda,, potácet se dnem v neštěstí
a pak ho utopit v bezvědomí tisíce jointů.
Tak mluvil k malému chlapci ve spánku jeho snový dvojník,
a mezi tím mu tvaroval žábra a hladil ho po vlasech,, ,aby se mu zdály hezké sny.
Říkal si,, že možná o malém potůčku uprostřed ostrova,, kde lítají ptáci co umí zpívat jako sirény,,
všude okolo lozí makové koláčky,, baví ho dělat kotrmelce na teplém písku.
A tak malý spal ...jenže jak dlouho ještě?
5.
Všechno okolo se zhroutilo a začínáme nanovo, ah, ah ah.
Proč? Kdy? Jak? Co? Nic. Končíme a začíname, je to ůnavné.
Nebaví. Nudí. Koloběh. Wasteland. Vyčerpaný,,, kredit. Otrava.
Psycho. Smrt. Deprese. Amok. Vztek. Ubohost. Peklo. Nuda.
Nikdy se mi nezdál horší sen. Nekončící noční můra. Další umocněná emoce.
Co ta matka do mě pouští?? Co se stalo? Živí mě vlastním démonem. Abomination.
Too much sáj fáj. Ah. AH. Mluví ze mě její duch? Její zmrzačené ego?
Kdo mi dává myšlenky?
Chci mít vůbec pocity? Chci vůbec existovat?
Pořád jsem ještě v mizerné kondici uvnitř jejího těla,, nechce se mi ven,,
ona mě tam očividně taky nechce, smysl nemá vůbec nic
Padá a vstává každý idiotský den. Prázdnota vše pohlcuje. Samota se vyplňuje.
Uvízla v minulosti, teskné lepivé propasti,, that feels good.
Nevidím a nechci vidět.
Je mi zle,, ze světa, to největší klišé,
ztracené v lítosti.
planosti...
jak dlouho ještě?
6.
Probudil se a zjistil, že nedovede určit, kde je.
Byla mu hrozná zima, přemýšlel, že buďto, zatímco spal,
jeho vnější obal umřel a ochladl anebo se octinul uplně mimo něj, někde ve vnějšku, ,
ale tím pádem vnějšek není zas tak rozdílný od vnitřku,, akorát je tam o hodně víc zima.
Necítil se,, neuměl se lokalizovat, hmat ještě neexistoval.
Dovedl poznávat jen intuicí, která byla naplněná iluzemi o tom, co je to doopravdy.
Cítil jen to, že takhle nemůže dál. Byla děsná zima, chlad ho pohlcoval.
Snažil se přenést své sny do Mexika,, rozpálené chodníky plné prachu,
špíny a ztroskotaných dědků sedících na zápraží naléváren.
Všichni mají kovbojské klobouky, pálí cigára a hltají horký vibrující vzduch.
Oči jim těkají po kolemjdoucích, nikdo nebudí větší zájem
než náš zjemnělý chlapec s těžkým báglem na zádech,,
sotva se vleče za svou pochybnou vírou ve smysl, ve jménu slov,, co ztrácí váhu.
A když mu chtěl jeden mladý mexikánec pomoct,, odehnal ho svými slzami,,
svezl se na lavičku na autobusové zastávce v guymas,, plakal perly i hrách.
Bál se, že ji ztratil,, neochvějnou jistotu, že jeho čas ještě nenadešel.
Nechtěl být narozený,, ,pořád ještě nenašel býka,, kterého by zkrotil.
Skolil by sám sebe? Náš malinký chlapec, co má tenoučké ruce,, ,
hebké rty a propadlé oční důlky,, kde by se v něm vzala energie přemoct sám sebe?
V sebelítosti propukl v hysterický třas, , dlouho dlouho pořád
pak šel po cestě,, kde pukaly sopečné kameny, všude okolo jedovaté stonožky,
mačetou je rozsekával půl napůl. Nikdy nevíš,, ,která strana je ta horší.
Ještě si udělal pár fotek,, ,jak pózuje mezi kaktusy na hoře osudu,,
kdyby jednou chtěl dokázat, že byl svědkem mýtu o potopě a pozdvižení země, ,
za záchranu lidstva,, těch ubohých těl,, co trpí a kňučí na dně propastí.
Samy se tam prokousaly skrz svou bezbřehou hloupost a domýšlivost,
za odměnu si pro sebe vypěstovaly trapné opovržení.
Odchází mrtev, chlapec s dekadentně řezanými tvářemi,
hluboké drápy do něj zaťaly prožitky přítomnosti zázraku.
Ten sen trval jen zlomek jedné sekundy. O to víc smrtelný se zdál.
Cítil, že umírá, tma do něj vstupovala,
mrazivý vzduch vtahoval do plic, která byla zvyklá dýchat moře.
Černou plazmu oceánu,, pravidelně jako vlny lízající břeh.
Sedl si do příboje ,, ,
pěna mu hladila stehna,
omývala smrt,
položil se do ní, do tmy a nechal se přikrýt houpáním přílivu.
Z dálky doléhalo tepání srdce,
zdvojená sinusoida,, pokulhávající za tím,
co bylo to na jazyku....
jak dlouho ještě?
7.
Jmenuji se.
Moje matka je Češka. Můj otec je Němec.
Oba mají cikánské kořeny v Maďarsku.
Narodím se v Americe.
Umřu v Mexiku.
Vznikl jsem zkřížením všemožných přání.
Infikován touhou rozprostřít se kolem celého světa.
Jsem synem čarodějů. Jsem jejich učeň. Neodcházej, Michale.
Otče, ty nejíš maso, ale cpeš si mozek chemií.
Nechceš ubližovat, ale zabíjíš sám sebe v první řadě.
Jak tento logický paradox zkousává tvá racionální mysl?
Jsi z konce období raka. Jednou nohou lev.
Rak z draka, otisklý v zrcadle.
Dělá se mi z vás, rodiče, špatně. Upletli jste si mě se stejným znamením.
Vše se rýsuje podle architektova plánu. Je to kopie přes generaci.
Jsme si podobní, já a má matka.
Ona a její matka.
Jsem syn i dcera.
Můj otec je mou matkou.
A má matka je mým otcem.
Ano, uznávám, je to komplikovanější, ale my žijeme ve snech.
Vzhůru nohama.
Když je noc
a převrací se den
jsme konečně správně....
ale jak dlouho ještě?
